Vyhoření: Příznaky, příčiny a účinná prevence. Jak ho poznat a zastavit včas?

Možná to znáte. Ráno se probudíte s únavou. V hlavě tisíc věcí, v těle podivná těžkost. Jedete dál na setrvačník. Protože musíte. Ale uvnitř už dlouho chybí jiskra. Vyhoření totiž nepřichází ze dne na den. Plíží se potichu. A často ho poznáme, až když je pozdě. Zjistěte, jaké jsou příznaky a hlubší příčiny vyhoření, jak konkrétně se lze tohoto stavu postupně zbavit. Platí, že zastavit se není slabost.

Když vám dojde energie, ale svět vás pořád tlačí dál

Vyhoření už dávno není jen diagnózou pomáhajících profesí, učitelek, manažerů v kravatách nebo zdravotníků v první linii. Dnes se s ním setkávají mámy na rodičovské, studenti před zkouškami, kreativci… vlastně kdokoli, kdo ze své energie dlouhodobě dává víc, než zvládá obnovit.

A přitom začátek často nevypadá nikterak dramaticky. Jen jsme pořád nějak unavení. Nemáme moc energie a často ani chuti na to, co nás dříve těšilo. Tělo nějak neurčitě bolí. Spánek čím dál tím častěji vynechává nebo naopak máme pocit, že potřebujeme spát čím dál tím víc (aniž by však docházelo k regeneraci). Mozek zpomaluje a jakoby vypadává. Šeď. Všeho je moc. A často nás štvou lidé, což se dříve nestávalo. Máme jich plné zuby.

Možná si říkáte: „Měl/a bych být vděčný/á. Mám kde bydlet, mám dobrou práci, vztahy… Nemám si na co stěžovat. To zase přejde.“ A právě tato forma vnitřního dialogu často vede k tomu, že své vyčerpání bagatelizujeme. Ignorujeme první signály. Jedeme dál. Hrneme vše před sebou jak buldozer. Ignorujeme emoce, tělo. Až do chvíle, kdy už opravdu nemůžeme.

Tento článek vysvětluje, co se v těchto okamžicích děje – a proč. Popisuje, jak vyhoření vzniká, jak se projevuje a jaké role v tom hraje moderní doba, technologie, perfekcionismus a naše nastavení na výkon. A hlavně: co s tím můžete dělat. 

Co je to vyhoření – netýká se jen pečujících, manažerů a učitelek

Vyhoření není lenost ani slabost. A není to něco, co nastane „ze dne na den“. 

Světová zdravotnická organizace (WHO) ho definuje jako stav vyčerpání vzniklý chronickým stresem na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnut. Ale realita je mnohem širší. Vyhoření se totiž už dávno netýká toliko stresu, který je spojen s pracovním prostředím. 

Charakterizují ho tři symptomy:

• vyčerpání a nedostatek energie,
• psychický odstup, negativismus či cynismus
• a snížená efektivita.

Dále k němu patří: Ztráta smyslu. Neustálý tlak. Nulový prostor pro sebe. A hlavně permanentní pocit, že cokoli uděláte, nikdy to není dost.

Dnes už nevyhoří jen ti, kdo vedou týmy. Vyhořívá i ten, kdo příliš dává (energii, pozornost, čas…), o všechno pečuje – ale zapomněl/a na dosycení svého zdroje. Zapomněl/a sám/sama na sebe.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak uspět jako kouč: Mýty, realita a cesta ke skutečné praxi

Komu se to dnes děje nejčastěji?

Pojďme se podívat na to, kterých lidí se v dnešní době vyhoření dotýká nejčastěji. 

Pečující osoby, zdravotnický personál, terapeuti

Ti, kteří druhým dávají vše s obrovským nasazením – ale velice často při tom zapomínají na sebe. 

Maminky na rodičovské

Celodenní péče, žádná pauza. Nedostatek uznání. Společenská izolace. Pocit, že být „jen“ mámou je dnes málo. Vysoká emoční zátěž bez kompenzace. Perfekcionismus a nezdravé nároky na sebe. A často i pocit, že „by to přece měla zvládat“.

Studenti

Tlak na výkon, obavy z budoucnosti, neustálý pobyt na sítích, srovnávání se, ukrajování si času potřebného na regeneraci, nedostatek sociálních kontaktů. Vysoké nároky na sebe, často spojené se strachem ze selhání.

Freelanceři a kreativci

Neurčité hranice mezi prací a odpočinkem. Stále k dispozici. Vysoká vnitřní motivace, která se však může velice rychle proměnit v neviditelnou klec.

Platí: Kdo „vnitřně neplál“, jen těžko může vyhořet. Vyhoření je paradoxně velice často spojeno s vysokou vnitřní motivací, tlakem na výkon, nadšením a enormním nasazením. Týká se velice často lidí, kteří chtějí dávat – ale velmi dlouho si nedovolili brát.

Projevy vyhoření: Když už nemůžeme – a ani nechceme

K vyhoření nedojde z ničeho nic. Jde spíše o plíživé zahlcení a vyhasínání. Den po dni. 

Příznaky dlouho přehlížíme, protože „jde o banalitu“, „musíme to zvládnout“ a pořád to nějak zvládáme. Jenže to, co dřív šlo samo, stojí najednou obrovské úsilí. A vnitřní žár, který nás kdysi poháněl, se najednou ztratil. 

Pojďme se na projevy vyhoření podívat podrobně ve třech rovinách – těla, emocí a myšlení. 

Tělo

• Neustálá únava, i po noci relativně dlouhého spánku.
• Problémy se spánkem – nemůžeme usnout, nebo se často budíme.
• Napětí ve svalech, blokády zad, časté bolesti hlavy, nespecifické zažívací potíže.
• Časté virózy, bolesti, pocit vyčerpání.

Emoce

• Podrážděnost bez zjevné příčiny.
• Cynismus, otupění, ztráta empatie – jako bychom v sobě měli „emocionální vypínač“.
• Pocity bezmoci, apatie, smutku, někdy i úzkosti.
• Únava lidmi. Únava vztahy. A často sebou.
• Pocit „mám toho plné zuby“.
• Tendence uchylovat se k nepodstatné a zbytečné rutině (např. místo schůzky s klientem mnohahodinový úklid uklizeného pracovního stolu).

Myšlení

• Neschopnost soustředit se. Časté zapomínání. Pocit, že všechno v mysli je jakoby lehce rozmazané.
• Ztráta motivace – i věci, které nás dříve bavily, jsou teď „na obtíž“.
• Pocit, že nic moc nemá extra smysl.

Mini výzva pro vás:

Sepište si nyní tyto dvě věci:

1. Co vás za poslední měsíc nejvíce vyčerpávalo?
2. Co vám naopak dodávalo energii nebo vnitřní klid?
3. Co vám z toho plyne? Z kolika procent je plná „baterka“ vaší energie?

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Zásady a konkrétní tipy: Jak při koučinku a sebekoučinku správně definovat cíl

Hlubší příčiny: Proč vlastně vyhoříváme?

Naše vyhoření se neodstartuje tím, že se „něco náhle pokazí“. Spíš tím, že se příliš dlouho snažíme držet všechno pohromadě. Bez odpovídající pauzy. Bez vnitřního dosycení se energií, kterou potřebujeme. Začínáme být zevnitř více a více vyšťaveni – jak citrón.

Moderní svět nás tlačí do výkonu. A my – s touhou být spolehliví, silní, nápomocní a s planoucím nadšením – tomu tlaku často sami motivovaně přizvukujeme. Navenek všechno zvládáme. Uvnitř už ale dlouho běžíme na rezervu, která došla.

Co bývá pod povrchem?

• Neustálý tlak bez možnosti vydechnout. Když není čas na zpomalení, tělo a mysl nikdy nepřepnou z režimu „bdělost“ do režimu „obnova“. A stres, který měl být dočasný, se trvale zabydlí v systému.
• Vysoké nároky na sebe sama. Touha „dělat věci dobře“ je sama o sobě zdravá. Ale když se změní v permanentního vnitřního kritika, který nikdy není spokojený, začneme žít ve stínu vlastních očekávání.
• Rozmazané hranice. Chceme být vstřícní, ochotní, nápomocní. Ale kde přesně končí „já“ a „můj příběh“ – a kde začíná ten „druhý“ a „jeho příběh“? Když říkáme bezhraniční ano všem ostatním, často říkáme ne sami sobě.

Vyhoření není selhání. Je to velmi moudrá stopka. Tělo a duše nám říkají: takhle už to dál nejde.

Když nikdy nejsme offline: Technologie, zahlcení a tichý stres

Žijeme ve světě, kde můžeme být pořád dostupní. Reagovat hned. Odpovědět ještě večer. Zkontrolovat notifikaci cestou do postele.

První, co udělá většina současníků po probuzení, je, že popadnou mobil a přečtou si nové e-maily. A tak se z běžné všímavosti stává hyperpozornost. Náš mozek nestíhá filtrovat, tělo nemá prostor vypnout.

Výsledkem je permanentní stav napětí i ve chvílích, kdy „nic neděláme“.

Co dělají nadužívané technologie mimo naši kontrolu s naším vnitřním systémem?

• Mozek je stále v pohotovosti. S každým rozsvícením displeje, zavibrováním, cinknutím se aktivuje stejný systém, jako když jsme kdysi v lese zaslechli nebezpečné šustnutí. Je to signál: „Pozor, děje se něco důležitého!“ Jenže teď ten signál pro nás nikdy neumlká.
• Ztrácíme hluboký odpočinek. Když během pauzy scrollujeme Instagram nebo vyřizujeme zprávy, tělo si neodpočine. Vypadá to jako relax, ale není to regenerace. Je to permanentní pohotovost. Permanentní expozice dodávce rychlého dopaminu a zvyšování bažení po něm.
• Dochází ke skrytému přetížení. Mozek zpracuje až 70 000 myšlenek denně. Když k tomu přidáme stovky mikroimpulsů z online světa, jsme přehlceni mnohem dřív, než si toho všimneme na vědomé úrovni.

Možná si ani neuvědomujete, kolik pozornosti vás denně stojí právě digitální šum. Nepřítomné scrollování, polo-poslech podcastu při vaření, multitasking mezi e-mailem a konverzací. Zdánlivě drobné věci. Ale vaše tělo je vnímá. A energie odtéká.

Evolučně jsme stavění na expozici ostrému podnětu – a pak má dojít k regeneraci a klidu. Dnes v našich životech ale klid téměř neexistuje. A právě to je jedna ze zásadních příčin tak častého přetížení v dnešní době.

Tip: Pouhých 8 minut meditace denně pomáhá naší mysli velmi významným způsobem k regeneraci vnitřních zdrojů.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: 13 nejrozšířenějších mýtů o koučinku

Co nám chybí, když jsme pořád „zapnutí“

Je to velmi jednoduché. Evoluce to zařídila tak, že pro naši pohodu a obnovu energetických rezerv potřebujeme:

• spánek,
• ticho,
• přírodu,
• blízkost,
• pocit, že jsme přijímáni
• a také – chvíle, kdy od nás nikdo nic nechce.

Tělo ví, jak se léčit. Nervový systém umí najít rovnováhu. Ale potřebuje k tomu podmínky, které se v dnešním světě často ztrácejí. Místo rytmu dnes často přichází tlak na kontinuální výkon. Místo odpočinku si často dodáváme dráždivou stimulaci. Místo vztahů a blízkosti jsme připojení na povrchní iluzi sociálních sítí. Otroci algoritmů.

Naše těla a mozky se nevyvinuly pro trvalé napětí. Ale pro vlnu. Napětí a uvolnění. Aktivitu a klid. Dávání a doplňování.

Co s tím? 

Stav vyhoření si nevyřešíte odpočinkem přes víkend. Nevyspíte se z něj během wellness pobytu. Ale každá kapka, která vás povede zpátky k sobě, se počítá a má smysl. Je rozdíl mezi tím, co může pomoci teď hned – a tím, co chrání do budoucna.

První pomoc při vyhoření

1. Zastavte se. Doslova.

Udělejte si prostor. Zrušte, co zrušit jde. Zpomalte. Přiznejte si, že potřebujete pauzu – i když svět okolo tlačí, šílí a čím dál tím rychleji běží dál.

2. Dovolte si říct nahlas, že už nemůžete a požádejte o pomoc

Vyhoření nemizí tím, že ho popřete. Někdy největší síla nespočívá v tom něco změnit, ale přiznat si vlastní zranitelnost.

3. Hledejte odbornou podporu

Terapeut, lékař, kouč, důvěryhodný průvodce. Někdy potřebujeme zrcadlo, které nám ukáže, co už sami nevidíme. Konkrétní podobu odborné pomoci volte vždy podle závažnosti vašeho stavu.

4. Jednoduchost místo snahy o řešení všeho

Základní potřeby: jídlo, spánek, klid. Čas bez povinností. Digitální detox. Příroda. Dosycení tichem, klidem, blízkostí. 

Prevence, která chrání náš vnitřní oheň

1. Naučte se včas brzdit – ne až ve zdi

Zpomalujte dřív, než vás k tomu přiměje stávkující tělo. Uvědomujte si drobné signály. Respektujte únavu jako informaci, nikoliv jako slabost.

2. Hranice nejsou sobectví

Ne každé „ano“ druhému je projevem lásky. Někdy je to jen strach, že nebudete dost dobří/milovaní/hodnotní, když odmítnete. Učte se říkat „ne“ s klidem – a „ano“ jen tehdy, když skutečně chcete a můžete.

3. Budujte si vnitřní kompas, ne jen výkonový tachometr

Ne všechno, co jde dělat, je potřeba dělat. Položte si jednoduchou otázku: Proč to vlastně dělám? Co mi to přináší?

4. Obnovujte energii průběžně, ne až na samém pokraji sil

Zaveďte drobné denní rituály, které vám udělají dobře. Vědomý dech. Ticho. Krátké psaní sebe reflektivního deníku. Příroda. Dotek. Ruce v hlíně. Cokoli, co vás přivádí zpátky k sobě.

Nejde žít bez stresu a cílem není vytvořit dokonalé klidové vakuum. Jde o to, abychom uměli se stresem pracovat, měli prostor regenerovat a usilovali o rovnováhu. Abychom se nestali člověkem, který ztratil sám sebe v tom, co dělá pro druhé, pro okovy svazujícího přesvědčení, pro perfekcionismus v sobě.

Závěrem

Vyhoření neznamená, že jsme selhali. Je to zásadní signál volající po potřebě návratu zpátky k sobě. Chce po nás – dělat věci jinak. 

Možná teď stojíte na místě, kde víte, že už nechcete a nemůžete dál takto postupovat. A možná také tušíte, že nejste jediní, kdo toto řeší. Signály blížícího se vyhoření patří k nejčastějším tématům, se kterými dnes lidé přicházejí do koučoven a pracoven terapeutů.

Náš výcvik koučinku a inovativního (vědecké kritice podrobeného) NLP vám dá praktické nástroje změny. Naučí vás, jak pomoci sobě i druhým najít cestu zpět k rovnováze – a přitom zůstat pevný/á ve svých vlastních hranicích.

Hodí se pro:

• vedoucí, kteří chtějí vést druhé s respektem i empatií,
• každého, kdo pracuje s lidmi,
• i pro ty, kteří chtějí začít hlavně u sebe.

Použité zdroje

• Radkin Honzák: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, 2022, Vyšehrad
• Amelia a Emily Nagoski: Vyhoření, 2025, Mimochodem
• W. Timothy Gallwey – Zvládněte stres metodou Inner game, 2012, Management Press
• Aditi Nerurkar: 5 resetů, 2025, Audiolibrix
• https://www.akor.cz/poznejte-efektivni-nastroje-pro-koucink/

Zdroje pro uvedená tvrzení

Definice vyhoření podle WHO (ICD-11)

Světová zdravotnická organizace (WHO) klasifikuje vyhoření jako syndrom vznikající z chronického pracovního stresu, který nebyl úspěšně zvládnut. Je charakterizován třemi dimenzemi:

• pocity vyčerpání energie,
• zvýšený mentální odstup od práce nebo negativismus,
• snížená profesionální efektivita.

Dopad digitálního přetížení na vyhoření

Článek na blogu Shift diskutuje, jak neustálé používání technologií a digitální připojení zvyšují riziko vyhoření. Technologie nás činí více propojenými, ale zároveň zvyšují riziko vyhoření.

Attention Restoration Theory: Obnovení pozornosti prostřednictvím přírody

Teorie obnovení pozornosti (ART) tvrdí, že pobyt v přírodě může zlepšit koncentraci a snížit stres. Přírodní prostředí nabízí „měkké fascinace“, které umožňují reflexi a obnovu pozornosti.

Pozitivní vliv meditace na mozek člověka

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.