Jak zvládnout nejistotu a obavy z budoucnosti

Nejistota z budoucnosti dnes patří k běžné zkušenosti mnoha lidí. Souvisí s osobním životem, zdravím, vztahy, prací i penězi, ale také s celkovou atmosférou doby. Každý den nás zavaluje obrovské množství zpráv, názorů a obrazových vjemů, které v nás vyvolávají napětí, přestože na většinu z nich nemáme přímý vliv.

Co se v tomto článku dozvíte

• Čím jsou v současném světě vnitřní obavy jednotlivců zesilovány. 
• Jakou roli v tom hrají technologie, sociální sítě a naše potřeba kontroly.
• Proč psychická odolnost začíná u velmi konkrétních věcí: spánku, těla, vztahů, práce s pozorností a schopnosti rozlišit, co skutečně patří do naší odpovědnosti.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak zklidnit nervovou soustavu

Budoucnost jako zdroj napětí

Nejistota k lidskému životu vždy patřila. Každá historická epocha přinášela své války, specifické nemoci, ztráty, ekonomické otřesy i osobní krize. Současnost je však unikátní tím, jak rychle se k nám dostává obrovské množství informací a jak málo prostoru máme na jejich skutečné zpracování a vnitřní integraci.

Události, které by nám dříve zůstaly skryté, dnes sledujeme v reálném čase. Stávají se tím jakoby součástí našeho vnitřního života. Válka, politické napětí, zdražování, technologické změny, klimatické obavy, zdravotní rizika, osobní tragédie cizích lidí jsou nám servírovány jak na stále se zrychlujícím běžícím pásu. Přičemž všechno toto k nám přichází přes ten stejný displej jako běžné úkoly dne, jako zábava, jako hovory s blízkými…

Ráno čteme zprávy o brutálním násilí, o geopolitickém konfliktu, o pár minut později odpovídáme na pracovní e-mail, potom řešíme dítě, kterému se udělalo ve škole špatně, rychle nákup, pracovní hovor, očima přelétneme článek o ekonomické krizi, zařizujeme nákup pro rodiče… Často vůbec nevnímáme svou vlastní únavu z toho všeho. Naše psychika mezi tím vším nevnímá jasné hranice.

Naše prožívání světa se proměnilo

Věci, které jsou fyzicky daleko, se nevyžádaně stávají součástí našeho vnitřního světa. Nemusíme být přímými účastníky události, aby v nás tato událost dokázala vyvolat strach, napětí nebo pocit bezmoci. Náš mozek pracuje s obrazy, slovy, představami a významy. Když je těchto podnětů příliš mnoho, začínáme se ocitat v sevření trvalého vnitřního napětí.

Západní člověk dlouho předpokládal, že větší bezpečí, dostatek jídla, vzdělání, volný čas a širší možnosti volby povedou automaticky k větší životní pohodě. Tato představa se však nyní ukazuje jako příliš zjednodušená. Komfort k pocitu vnitřního míru sám o sobě nestačí. Člověk potřebuje mnohem víc: vztahy, smysl, pocit ukotvenosti, přiměřenou námahu, fyzickou zkušenost se světem a pocit, že jeho život má nějaký řád. Právě pocit vnitřní a často i vnější ukotvenosti a určitého řádu se dnes mnoha lidem ztrácí. 

Naše práce se proměňuje. Proměňuje se naše pojetí rodiny, vztahů… Veřejný prostor začíná být plný narůstajícího podráždění. Do toho vstupují osobní obavy:

• zdraví,
• peníze,
• stáří,
• samota,
• budoucnost dětí,
• vlastní pracovní uplatnění.

Někdy tak nejde o jednu velkou pojmenovanou hrozbu, ale o součet mnoha atomizovaných nejistot, které se nám postupně ukládají do těla i myšlení. Část těchto našich obav skutečně patří k realitě doby, na kterou je nutno se adaptovat. Část však vzniká tím, jak s touto realitou zacházíme, kolik jí pouštíme do zorného úhlu naší pozornosti a zda ještě dokážeme rozlišit, co je naše odpovědnost a co je jen další vrstva zahlcení.

Svět je křehký, úzkostný a těžko předvídatelný

Pro popis současné doby se někdy používá akronym BANI. Označuje svět křehký, úzkostný, nelineární a obtížně srozumitelný. Tento koncept je podle mě zajímavý hlavně tím, že poměrně přesně pojmenovává zkušenost mnoha lidí: věci, které dříve působily jako jistota, se mohou rychle proměnit a otřást. Souvislosti, kterým jsme dříve věřili, už nefungují tak přímočaře. Často není možné rozlišit, co je pravda, ani co stálo na počátku.

Křehkost se ukazuje zejména ve chvíli, kdy se nakumuluje několik krizí vedle sebe. Člověk uvnitř najednou začne zpochybňovat i jistoty, které dlouho považoval za samozřejmé. Stabilní práce, dostupné bydlení, bezpečí Evropy, fungující zdravotnictví, předvídatelný vývoj cen, důchod, možnost naplánovat život na několik let dopředu. Mnoho z těchto věcí sice stále existuje, ale důvěra v jejich trvalost je slabší.

Zvláštní napětí dnes vyvolává také návrat válečného jazyka do veřejného prostoru. Evropa dlouho žila s bezprostřední pamětí druhé světové války. S lidmi, kteří válku zažili, přišli o domov, o své blízké, o dětství, o bezpečí, o normální život. Tato generace postupně odchází a s ní mizí osobní paměť světové války jako něčeho tělesného, špinavého, hladového, krutého a konkrétního. Mizí tak paměť na něco strašného, co se již nikdy nesmí opakovat. Zůstávají optikou dnešní doby převyprávěné dějiny, čím dál tím řidší pietní akce, válečné filmy a politické proklamace. To všechno je svým způsobem důležité, ale není to totéž jako sedět u jednoho stolu s člověkem, který si pamatuje bombardování, válečné příděly, všudypřítomný strach, mrtvé sousedy nebo návrat domů, který už není domovem, protože v něm nikdo nezbyl. 

Úzkostnost dnešní doby souvisí zejména s tím, že se všudypřítomné napětí stalo běžným pozadím každodennosti. Člověk dnes nemusí prožívat žádnou osobní katastrofu, a přesto může cítit dlouhodobý pocit vnitřního tlaku. Stačí sledovat zprávy, ekonomické prognózy, konflikty ve veřejném prostoru, debaty o vývoji nových technologií, proměny práce nebo predikce k budoucnosti Evropy. K tomu je třeba připočíst osobní život se svými běžnými nároky, účty, nemocemi, vztahy, dětmi, stárnutím rodičů a vlastní únavou.

Nelinearita znamená, že i malé události mohou mít velké následky a velké úsilí nemusí přinést očekávaný výsledek. Člověk v kontextu tohoto může pracovat, vzdělávat se, šetřit, chovat se zodpovědně, a přesto narazí na řadu okolností, které jeho osobní plán přesahují. Tato zkušenost nárazu s realitou je pro mnoho lidí velmi vyčerpávající, protože oslabuje jednoduchou představu, že rozumné jednání vždy povede k rozumně předvídatelnému výsledku. 

Další vrstvou tohoto problému je obtížná srozumitelnost a informační zahlcenost, která ztěžuje naši orientaci. Každé téma má několik výkladů, každý problém své komentátory, každý odborný názor okamžitě dostává protiváhu. Člověk pak často stojí před naprostým přebytkem informací.

V takovém prostředí se snaha porozumět, zorientovat se a mít všechno pod kontrolou stává velmi namáhavou. Problém nastává ve chvíli, kdy se člověk pokouší kontrolovat i to, co leží mimo jeho skutečný dosah. Vývoj světa, náladu společnosti, rozhodnutí politiků, chování cizích lidí, algoritmy sociálních sítí, krize, které teprve mohou přijít. Člověk si bere do hlavy příliš mnoho témat, která nemůže přímo řešit, a zároveň mu ubývá síla na věci, které řešit může. Bez pevného rozlišení osobní sféry vlivu se budoucnost mění v neurčitý tlak, který prosakuje do celého života.

Technologie a rychlý dopamin

Velkou část nejistoty dnes nezpůsobují jen události samotné, ale design prostředí, ve kterém se o nich dozvídáme. Telefon máme u sebe od probuzení do večera. Stal se naším pracovním nástrojem, zdrojem zábavy, kontaktu, srovnávání, zpráv, nákupů, názorů i úniku od nepříjemných pocitů. Prakticky všechno důležité i nedůležité se k nám dnes valí stejným kanálem.

To dopadá na naši pozornost. Přeskakujeme mezi pracovní zprávou, fotografií cizí dovolené, válečným zpravodajstvím, reklamou, krátkým videem, osobním e-mailem a komentářem někoho, koho jsme nikdy nepotkali. Každý tento podnět má sice jinou váhu, ale v prostředí sociálních sítí se často tváří podobně naléhavě. Náš mozek pak musí neustále třídit, co je podstatné, co je jen znepokojivě dráždivé, co skutečně vyžaduje naši reakci a co by bylo zdravější raději vůbec neotevírat.

Sociální sítě navíc deformují obraz normálnosti. Vidíme výřezy cizích životů, často upravené, vyretušované a zasazené do kontextu, který neznáme. Někdo ukazuje úspěch, jiný krásu, další výkon, názorovou jistotu, dokonalé rodičovství, cestování, tělo, vztah nebo práci. Postupně tak v nás může vznikat pocit, že všichni ostatní vědí, co dělají, zvládají víc, vypadají lépe, žijí zajímavěji a méně selhávají.

Tato srovnávání nejsou vždy vědomá. Často probíhají rychle, téměř mimochodem. Přesto v nás zanechávají velmi silnou stopu. Často odkládáme telefon s neurčitým pocitem nespokojenosti, podráždění nebo nedostatečnosti, aniž bychom přesně věděli proč. 

Další vrstvou tohoto problému je bažení po rychlé odměně. Krátká videa, notifikace, lajky, nové zprávy a nekonečné scrollování nabízejí mozku okamžité malé dávky „drogy“. Na chvíli uleví od nudy, únavy, samoty nebo napětí. Jenže tato úleva bývá krátká. Po ní často přichází roztěkanost, horší schopnost soustředění a menší ochota snášet běžné nepohodlí života. Postupně si zvykáme, že nepříjemný pocit nemusíme chvíli vydržet, protože ho můžeme okamžitě přerušit dalším podnětem.

Tím se v nás oslabuje jedna velmi důležitá schopnost: být chvíli sám se sebou bez okamžitého rozptýlení. Jenže právě v tomto prostoru se skládají myšlenky, doznívají emoce, vzniká nadhled a začínáme rozumět tomu, co se v něm skutečně děje. Když každou časovou mezeru vyplníme telefonem, vyrušíme tím prostor pro naši vnitřní orientaci.

Technologie však samy o sobě nejsou viníkem, na kterého by bylo jednoduché ukázat prstem. Problém vzniká ve chvíli, kdy jim dovolujeme, aby nám začaly určovat rytmus dne, kvalitu pozornosti, podobu vztahů a měřítko, podle kterého hodnotíme vlastní život. Potom už nejde jen o nástroj, ale o prostředí, které nás nenápadně vychovává.

Proto je při práci s nejistotou důležité podívat se i na to, čemu každý den věnujeme pozornost. Kolik času trávíme scrollováním, čtením cizích komentářů a srovnáváním. Kolik prostoru má v našem životě péče o tělo, vztahy, práce, ticho, pohyb, příroda a obyčejná přítomnost. Vnitřní stabilita se jen těžko buduje tam, kde je pozornost neustále rozervaná na malé kousky.

Osobní obavy

Někdo řeší zdraví. Někdo cítí, že jeho práce už nemusí mít za několik let stejnou hodnotu. Někdo se bojí, zda bude mít dost peněz. Někdo balancuje péči o stárnoucí rodiče a zároveň o dospívající děti. Někdo žije ve vztahu, který měl už dávno skončit. Někdo je sám a má obavu, že to tak zůstane. Někdo má navenek všechno v pořádku, ale uvnitř dlouhodobě cítí napětí, které neumí jednoduše pojmenovat ani vysvětlit.

Současná doba tyto obavy často s různou intenzitou zesiluje. Když jsme v dlouhodobém zahlcení, ztrácíme schopnost rozlišovat. Materiální starosti se nám začnou propojovat s katastrofickými prognózami o ekonomice. Osobní únava se nám poměrně lehce spojí s pocitem, že celý svět ztrácí směr. Strach o děti se začne mísit s obavami z budoucnosti vývoje ve společnosti. Naše vztahová nejistota dostane další rozměr pod palbou tisícovky nálepek, názorů, rad, příběhů a zaručených varování. Výsledkem bývá zvláštní směsice konkrétních problémů a neurčitého tlaku. 

Přirozeně toužíme po kontrole. Kontrola nám dává pocit, že náš život má hranice a že nejsme zcela vydáni okolnostem. Jenže pokud se snažíme kontrolovat věci, které nemůžeme přímo ovlivnit, začne nás to silně vyčerpávat. Můžeme sice sledovat další zprávy, číst další komentáře, porovnávat další scénáře, přemýšlet o dalších možnostech, připravovat se na krizi, edukovat ostatní o podle nás správné cestě…. Na chvíli to může působit jako zodpovědnost. Ve skutečnosti většinou jen prohlubujeme vnitřní napětí a často i vnější chaos.

Velmi praktickým krokem je proto rozdělit si nejistotu na menší části. Co je náš skutečný problém, který potřebuje řešení? Co je jen obava? Co je myšlenka převzatá a naučená z okolního prostoru? Co se týká mého těla, protože cítím únavu, nevyspání nebo dlouhodobé přetížení? Co je téma k rozhovoru, rozhodnutí, plánování nebo k vyhledání odborné pomoci? Naše nejistota se často zmenší už tím, že ji přestaneme vnímat jako jednu velkou neproniknutelnou mlhu. 

Ne každá naše obava je špatná. Některé obavy nás upozorňují na něco důležitého. Problém nastává ve chvíli, kdy se z obav stane trvalý stav, ve kterém člověk žije, rozhoduje se a hodnotí svůj život. Pak jde o neschopnost prožívat kvalitu přítomného dne.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Budoucnost koučinku: Kam směřuje profese, která mění lidi

Sféra vlivu

V aktuální nejisté době se mnoha současníkům stalo, že podlehli pocitu, že by: měli mít jasný postoj ke všemu, vědět o všem důležitém, být zodpovědní, připravení na všechno a ideálně by měli ještě zvládat vlastní život bez viditelného kolísání. Toto je velmi vyčerpávající už jen jako představa.

Základní úleva od permanentní nejistoty často přichází až ve chvíli, kdy začneme znovu rozlišovat, co patří do naší odpovědnosti a co do ní nepatří. Jde o formu duševní hygieny a o velmi praktickou práci s vlastní silou.

Co patří do naší přímé odpovědnosti

Do naší přímé odpovědnosti patří: způsob, jakým zacházíme se svým tělem, časem, pozorností, penězi, vztahy, prací a každodenními rozhodnutími. Patří tam spánek, jídlo, pohyb, základní režim dne, péče o zdraví, schopnost odpočívat, ochota mluvit pravdivěji s lidmi, kteří jsou nám blízko. Patří tam také to, kolikrát za den saháme po telefonu, čím začínáme ráno, co si vpustíme do hlavy večer a zda máme v životě aspoň nějaké jedno místo, kde není nutné pořád reagovat a nosit masku.

Co spadá do oblasti mnohočetného vlivu

Pak existuje oblast mnohočetného vlivu. Tam patří: občanská odpovědnost, práce, vzdělávání, koho podporujeme, jak mluvíme s lidmi, jaké hodnoty vnášíme do svého okolí atd. Tato oblast je důležitá, ale vyžaduje trpělivost. Výsledky nebývají okamžité. Často se skládají z nepatrných mikro rozhodnutí, která sama o sobě nevytvoří žádný převratný výsledek.

Co patří do oblasti, kterou člověk nemá pod kontrolou

A pak je oblast, kterou člověk nemá pod kontrolou. Vývoj války. Náladu společnosti. Algoritmy sociálních sítí. Ekonomické cykly. Rozhodnutí politiků. Stárnutí populace. Chování cizích lidí. Budoucí krize, které ještě nenastaly. Ve spojení s těmito tématy můžeme mít emoce, postoje, hodnoty i obavy. Nemůžeme je však nikterak vyřešit.

Toto rozlišení je na papíře velmi jednoduché. V praxi je však extrémně náročné, protože naše mysl často nerozlišuje mezi skutečným úkolem a mentálním zahlcením. Přemýšlení o problému se může tvářit jako řešení. Další čtení zpráv se může tvářit jako zodpovědnost. Kontrola telefonu se může tvářit jako informovanost. Ve skutečnosti se zde většinou jen udržujeme v napětí, které nikam nevede.

Položte si několik otázek

• Co opravdu vyžaduje moji pozornost? 
• Co konkrétně mohu ovlivnit? 
• Kde se cyklím ve stejných úvahách bez výsledku? 
• Co bych udělal/a jinak, kdybych svou pozornost bral/a jako omezený zdroj?

Vnitřní stabilita v nejisté době začíná malými kroky. Zavřít zprávy. Jít se projít do lesa. Vyspat se. Udělat si finanční přehled. Zavolat člověku, na kterém mi záleží. Dokončit jednu konkrétní práci. Objednat se k lékaři. Nastavit hranici. Nepokračovat v debatě, která jen zvyšuje podráždění. Skončit nekonečný proud scrollování. Vrátit se k tomu, co má v daný den prioritu.

Tělo jako základ psychické odolnosti

Péče o tělo je základ pro eliminaci nepříznivých obav. Nevyspalý člověk má jinou schopnost zvládat nejistotu než člověk odpočatý. Člověk dlouhodobě sedící, přetížený a zahlcený podněty má jinou míru trpělivosti, jinou práci s emocemi i jinou schopnost nadhledu. Když naše tělo jede týdny nebo měsíce na dluh, naše mysl se tím obvykle nestává klidnější, laskavější ani moudřejší, ale právě naopak.

Současná kultura často vytváří dojem, že všechno je otázka nastavení mysli. Stačí se správně rozhodnout, správně motivovat, správně se přenastavit. V praxi je to však mnohem složitější. Pokud člověk málo spí, špatně jí, nehýbe se, žije v trvalém napětí, má málo živých vztahů a téměř žádný čas bez obrazovky, jeho nervový systém bude mnohem citlivější na další zátěž. Potom i běžný problém může působit v jeho životě větší, než ve skutečnosti je.

Proto má smysl vrátit se k evolučně naučeným a nastaveným jednoduchým věcem. Tělo potřebuje rytmus. Potřebuje světlo a tmu. Pohyb a odpočinek. Energii. Skutečný kontakt s druhými lidmi. Jídlo, které není jen rychlou náplastí na únavu. Spánek, který občerství. Chvíle ticha, bez neustálého přijímání informací a bez nutkání okamžitě reagovat.

Zní to velmi obyčejně, možná až příliš jednoduše. Jenže právě tyto jednoduché věci dnes mnoha lidem chybí. Člověk může číst knihy o odolnosti, chodit na kurzy, znát techniky práce s myslí, a přesto zůstávat v každodenním režimu, který jeho psychiku průběžně oslabuje. Někdy se pak snažíme řešit úzkost na úrovni myšlenek, zatímco tělo dlouhodobě vysílá zcela pochopitelnou zprávu: jsem unavené, přetížené, bez opory a bez obnovy.

Psychická odolnost nerovná se schopnost vydržet nekonečně mnoho tlaku. Mnohem přesnější její definice leží ve schopnosti umět včas rozpoznat, co nás oslabuje, co nám pomáhá se obnovit a kde už překračujeme vlastní kapacitu. Sem patří i velmi praktická rozhodnutí: jít spát dřív, omezit večer modré světlo a nepřetržitý tok podnětů, chodit do přírody, jíst pravidelněji, naučit se vědomému dýchání, dopřát tělu pohyb, nebýt pořád dostupný/á, trávit čas s lidmi, s nimiž nejsem ještě víc vyčerpaný/á.

Všímavost, vědomí a otázka smyslu

Všímavost se v současné praxi často zužuje jen na techniku zklidnění. Člověk si všímá dechu, těla, přítomného okamžiku, zvuků kolem sebe. To ho propojuje s přítomným okamžikem.

Hlubší význam všímavosti má své těžiště tam, kde se jejím prostřednictvím neučíme jen uklidnit, ale také lépe rozumět vlastnímu vědomí. Všímavost v tomto smyslu znamená schopnost pozorovat naše prožívání. Vnímat myšlenky, emoce, tělesné reakce, rozhodnutí. Všímat si, že nereagujeme jen na realitu, ale zejména na vlastní výklady reality. Na naše staré zkušenosti, obavy, obrany, předpoklady, naučené vzorce a příběhy, které si v sobě o sobě a světě dlouho neseme a vyprávíme. Právě tady se dnes otevírá nové paradigma práce s člověkem. 

Velmi důležitá pro současného člověka je otázka smyslu. Vztah ke konečnosti, ke smrti, k vlastnímu životu jako celku, k Bohu, k víře, k vnitřnímu konceptu uchopení světa, k tomu, co člověka přesahuje a co považuje za oporu svého života. Pro někoho může být výsledkem poctivého osobního zkoumání víra. Pro jiného tichý agnosticismus. Pro dalšího promyšlený ateismus. Vnitřní stabilita se jen těžko opírá o výkon, majetek, zdraví, vztahy nebo společenské role. Dříve nebo později se ve svém životě potkáme se zkušeností, že vše zde pro nás není plně řiditelné, tělo není věčně mladé, blízcí odcházejí a čas nezadržitelně plyne. Způsob, jakým se s tím v sobě vypořádáváme, významně ovlivňuje naši schopnost žít klidněji, pravdivěji a méně závisle na vnějších jistotách.

Otázky, které stojí za to si opakovaně pokládat, znějí:

• Co mi dává smysl? 
• Proč dělám to, co dělám?
• Čemu chci věnovat svůj čas, když vím, že moje pozornost je omezená? 
• Jaký způsob života mohu pro sebe považovat za poctivý, i když události ve světě kolem sebe nemám pod kontrolou?

Součástí této změny pohledu je také návrat ke spolupráci a hodnotě spolupráce. Lidský druh nepřežil díky osamělé výkonnosti jednotlivce. Přežili jsme díky schopnosti vytvářet vztahy, předávat zkušenost, dělit se o zdroje, chránit děti, pečovat o slabší bez sebeobětování se, učit se od druhých a vytvářet společenství. Spolupráce je jednou ze základních podmínek lidské odolnosti. Současná kultura a trend však často tlačí člověka do zvláštní izolace. Máme být samostatní, výkonní, zalezlí ve svých ztracených norách v útrobách přelidněných měst. Jenže psychika člověka se nevyvíjela pro osamělé zvládání všeho. Potřebujeme vztahy, sdílení, důvěru, možnost mluvit bez masky a zkušenost, že na světě nejsme úplně sami.

Všímavost v koučinku

Všímavost může být cestou, jak se vracet ke kvalitě vztahu se sebou, s druhými lidmi a se světem. Když si člověk začne více všímat, začíná rozlišovat. Kdy je ve skutečném kontaktu a vědomém propojení, a kdy jen automaticky reaguje. Kdy skutečně poslouchá a kdy už v hlavě definuje další otázku. Kdy spolupracuje a kdy se jen naučeným vzorcem chrání před bolestí, kterou zažil již mnohem dříve. Kdy skutečně hledá pravdu a kdy si chce pouze potvrdit vlastní názor. A to nám dává skutečnou svobodu.

V koučinku má tato rovina zásadní význam. Dobrý koučovací rozhovor nevede člověka k rychlé odpovědi za každou cenu. Vytváří prostor, ve kterém může klient lépe slyšet sám sebe, zahlédnout svůj vlastní způsob uvažování, rozpoznat své obavy, potřeby, hodnoty a hranice. A také si položit otázku, která bývá za mnoha praktickými tématy často skrytá: 

Jaký život chci žít a co v něm pro mě má skutečnou váhu?

Cesta z nejistoty k vnitřní svobodě

Nejistotu a obavy z budoucnosti nelze vyřešit jednou technikou. Současný svět je třaskavý, technologicky propojený a v mnoha ohledech těžko předvídatelný. Jednotlivec se v něm může snadno dostávat do stavu, kdy jeho pozornost obsazují témata, která nemůže přímo ovlivnit, zatímco mu ubývá síla na organizaci a prožívání vlastního života.

Proto je důležité vracet se k rozlišování. Co je můj skutečný problém a co je pouze obava? Co vyžaduje moji akci? Co jen přispívá k mému napětí, aniž bych na to měl/a sebemenší vliv? Kde leží moje odpovědnost a kde si pouze přidávám další vrstvu zahlcení?

Psychická odolnost v dnešní době je posilována na úrovni velmi konkrétních rozhodnutí: lépe spát, méně scrollovat, více se hýbat, pečovat o vztahy, vytvářet si rozumné rezervy, vracet pozornost k tělu, nenechat se denně vtahovat do všeho, co atakuje moji pozornost. Patří sem také schopnost vydržet chvíli bez telefonu a nutnosti něčím se hned zaměstnat.

Nejistota dnešního světa může člověka vést k podráždění, uzavření, kontrole, podezřívavosti nebo úniku k rychlým podnětům. Může se však stát i důvodem k osobní revizi a pravdivějšímu životu. K přehodnocení toho, čemu věnujeme čas, větší pravdivosti ve vztazích, návratu k otázce smyslu, větší spolupráci.

Koučink v tomto kontextu hotové odpovědi nenabízí. Může však vytvořit rámec pro velmi kvalitní rozhovor, ve kterém člověk přestává jen reagovat na tlak doby a začíná přesněji formulovat vlastní otázky a odpovědi na ně. Když se toto podaří, posiluje se mocně osobní svoboda.

Pevná půda v nejisté době vzniká tím, že přestaneme čekat, až se okolnosti kolem nás uklidní, a začneme hledat stabilitu tam, kde ji skutečně najít lze, v sobě samém.

Pokud vás téma práce s nejistotou, odolností a všímavostí zajímá hlouběji, přijďte na výcvik koučovací školy AKOR^®. 

Použité zdroje

• Jamais Cascia, Bob Johansen, Angela F. Wiliams: Navigating The Age of Chaos, Berrett-Koehler, 2025
• Jennifer Mann, Karden Rabin: Skryté signály těla, Jan Melvil publishing, 2025
• W. Timothy Gallwey: Zvládněte stres metodou Inner game, 2012, Management Press
• Obrázky byly vygenerovány 1.6.2026 pomocí nástrojů chatGPT a Canva

Mgr. Markéta Hamrlová, Ph.D.

Má za sebou více než 15 let koučování, více než 25 let lektorské praxe a 10 let externí výuky na vysoké škole. Je akreditovanou profesionální koučkou (Koučink centrum Praha). Certifikace: NLP Diploma s akreditací Active NLP school Devon, NLP Premier Practitioner s akreditací ITANLP, NEW CODE NLP Practitioner s akreditací ITANLP, NLP and NEW CODE NLP Master a NLP Master Practitioner, Hypnoterapy practicioner s akreditací American Board of Hypnotherapy.

Profil na LinkedIn

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.