Víte, co byste měli udělat. Proč to přesto neděláte?

Víte poměrně přesně, co potřebujete změnit, a přesto se nic zásadního neděje? V tomto článku se dočtete o tom, proč samotné porozumění nestačí a co vám současný stav poskytuje. Podíváme se i na to, jak do procesu změny vstupují vaše obavy, zvyky a vnitřní konflikty a jak vám v tom může pomoci kvalitní koučovací rozhovor.

Jen vědět někdy nestačí

Člověk může velmi dobře vědět, co by měl udělat. Může mít skvěle promyšlený plán, načtené knihy, absolvovanou spoustu vzdělávacích kurzů i dostatek zkušeností na to, aby svůj problém dokázal popsat téměř s odbornou přesností. Přesto zůstává stát na stále stejném místě.

Ví, že potřebuje změnit práci, ale dál v ní zůstává. Ví, že by měl odmítnout další úkol, ale znovu kývne a vyhoví. Ví, že mu určitý vztah, pracovní režim nebo způsob života škodí, ale vykročit ke změně nedokáže. Případně vykročí na novou cestu, ale po několika dnech se vrátí k původnímu.

V takové chvíli bývá velmi snadné podlehnout vnitřnímu tlaku a označit se za líného, nedisciplinovaného nebo nerozhodného. Někteří se začnou vnitřně terorizovat. Jenže mezi pochopením problému a skutečnou změnou leží mnohem větší území, než jsme ochotni běžně si připustit.

Změna nezasahuje jen to, co člověk ví. Týká se také toho, co cítíme, čeho se obáváme, co bychom mohli ztratit. Do hry zde vstupuje i to, jak by se změnily naše vztahy, jakou představu o sobě bychom museli opustit a zda vůbec máme dost kapacity začít jednat jinak.

Právě proto nám v této situaci většinou nepomůže příliv dalších informací. Svou odpověď už známe. Potřebujeme spíše lépe pochopit, co všechno se v nás odehrává mezi rozhodnutím a konkrétním krokem.

Připravenost ke změně má několik vrstev

Rozumět problému a být připravený jednat jsou dvě různé věci. Můžeme zcela přesně vědět, co se děje, znát pro nás to nejlepší možné řešení, a přesto ještě nebýt připraveni přijmout všechno, co by nám tato změna přinesla.

Připravenost ke změně má několik vrstev:

• Nejprve potřebujeme situaci rozpoznat.
• Potom si připustit, co skutečně chceme.
• Další krok přináší otázku, zda jsme ochotni nést důsledkysvého rozhodnutí. Zda máme dost energie, času, opory a praktických podmínek.
• A nakonec zda dokážeme u nového způsobu jednání nějakou dobu vydržet.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak zvládnout nejistotu a obavy z budoucnosti

Praktický příklad

Dobře je to vidět třeba na tomto příkladu. Paní Alena ví, že je dlouhodobě přetížená a potřebuje se naučit odmítat další úkoly, které se na ni valí jako lavina ze všech stran. Rozumově má jasno. Současně se však obává, že zklame kolegy, kteří toho mají sami moc. Bojí se, že si poškodí vztah s nadřízeným a přijde o pověst člověka, na kterého je spoleh. Do velmi jednoduchého záměru „potřebuji se naučit říkat ne“ tak vstupuje i vztah k autoritě, potřeba uznání, strach z konfliktu i vlastní obraz sebe samé jako spolehlivého člověka.

Můžeme mít v hlavě hotové řešení, a přesto ještě nemít vnitřně zpracovanou cenu, kterou jsme ochotni za změnu zaplatit. Někdy nám k tomu chybí odvaha. Jindy čas, peníze, informace nebo opora. Někdy je změna na nás až příliš velká a vágní, takže se k ní vůbec neumíme přirozeně přiblížit.

Užitečnější než vytváření dalšího tlaku na sebe bývá zjistit, ve které vrstvě procesu změny se nyní skutečně nacházíme. Rozumíme situaci? Přijali jsme důsledky? Má to podmínky? Potřebujeme cestu ke změně rozdělit na menší kroky? Právě toto zvědomení a přesnost často rozhoduje o tom, zda naše touha po změně zůstane u deklarace, nebo se promění v jednání.

Co nám poskytuje současný stav 

Když člověk dlouho odkládá změnu, kterou potřebuje udělat, je dobré podívat se na důvody. Současný stav mu totiž často přináší i něco pozitivního. I nepříjemná nebo nefunkční situace může přinášet určitou jistotu, předvídatelnost, ochranu před konfliktem nebo zachování důležitého vztahu.

Někdo zůstává v práci, která ho vyčerpává, protože mu dává finanční bezpečí a pocit jistoty a známou roli. Někdo opakovaně ustupuje, protože se bojí definitivní ztráty vztahu, se kterou není smířen. Někdo vůbec nezačne podnikat, protože tím odkládá možnost selhání, neúspěchu a hodnocení druhých. Někdo si nepřipustí, že chce změnu, protože by musel úplně přehodnotit vlastní představu o sobě.

Odkládání změny nám začíná dávat mnohem větší smysl ve chvíli, kdy si všimneme, před čím nás dosavadní způsob našeho jednání chrání. Tato ochranná funkce bývá často mnohem silnější než rozumová analýza a rozhodnutí. Dokud ji nepojmenujeme, může na nás změna fakticky působit jako útok na něco důležitého.

Často se tak objevuje vnitřní konflikt. Například chceme odejít, ale zároveň potřebujeme jistotu. Chceme si nastavit hranice, ale zároveň nechceme zklamat naše okolí. Chceme více času pro sebe, ale současně nechceme ztratit svou hodnotu, kterou stavíme na užitečnosti. Chceme začít, ale nechceme zjistit, že neuspějeme. Protože toto by pro nás bylo velmi bolestivé.

Nerozhodnost potom neznamená zmatek. Ale může nám ukazovat, že chráníme současně několik pro nás velmi důležitých potřeb, které se dostaly do konfliktu. 

V těchto situacích proto pomáhá ptát se sebe samých konkrétně: Co mi změna přinese? Co budu muset opustit? Koho se moje rozhodnutí dotkne? Jakou představu o sobě potřebuji přehodnotit?

Takové otázky nám obvykle přinesou mnohem víc než další výzva k disciplíně a tlak. Ukazují nám, proč je změna obtížná právě pro nás v naší konkrétní situaci.

Staré chování se spouští mnohem rychleji než nové rozhodnutí

Mnoho zaváděných změn selže v okamžiku, kdy se člověk dostane zpět do známé smyčky. Doma si detailně promyslíme, že příště zareagujeme jinak. Rozhodneme se například, že na poradě si příště chceme stát za svým názorem. Jakmile se však objeví známý tlak, autorita, konflikt nebo únava, spustí se u nás původní způsob jednání a na vše zapomeneme.

Zvyky a opakované reakce šetří naši pozornost a energii, jde o evoluční dar. Čím intenzivněji a déle určitý vzorec používáme, tím snadněji se v nás aktivuje.

Osvojení si nového jednání je poměrně pomalý proces. Vyžaduje velkou míru pozornosti, jasnost záměru a opakování v reálných situacích. Můžeme být pevně rozhodnuti, že na pracovních poradách začneme otevřeněji vyjadřovat nesouhlas. Jakmile se však proti nám posadí autoritativní nadřízený, můžeme snadno sklouznout k naučené automatice, kdy svůj názor zmírníme, začneme se omlouvat nebo rovnou souhlasit. I když něco v nás volá, že takto to být nemá. Naše rozhodnutí ke změně tím nezmizelo. V dané chvíli se stalo pouze to, že větší sílu získal námi déle používaný vzorec.

Významnou roli zde hraje i naše celková kapacita. Únava, dlouhodobý stres a přetížení snižují naši schopnost vědomě měnit zavedené chování. 

Proto změna potřebuje konkrétní přípravu. Nestačí vědět, jak bychom se chtěli zachovat. Pomáhá nám promyslet si situaci, ve které starý vzorec obvykle vzniká, připravit si strategii a začít malým krokem, který lze skutečně zopakovat a zvládneme ho. Nové chování se upevňuje hlavně zkušeností, že jsme ho dokázali použít právě tam, kde jsme dříve automaticky reagovali jinak.

Další rada většinou nic neposune

Když dlouho odkládáme potřebnou změnu, naše okolí nám obvykle nabízí rady:

• „Tak už to prostě udělej.“
• „Musíš vystoupit z komfortní zóny.“
• „Když opravdu chceš, cestu si najdeš.“
• „Moc nad tím přemýšlíš.“
• „Udělej XY.“
• „Nedělej XY.“

Tyto často velmi dobře míněné rady mohou znít logicky. Většinou však zcela míjejí skutečný problém. Většina z nás nepotřebuje znovu a znovu slyšet, co bychom měli udělat. Potřebujeme sami za sebe pochopit, co jsou všechny naše potřeby v dané situaci.

Užitečnější pro nás proto může být zpomalit a rozdělit si situaci na menší části. Co je fakt? Co je jen moje obava? Co je předpoklad? Co je převzaté očekávání okolí? Co skutečně chceme a co se snažíme udržet? Právě tady se často ukazuje, že náš problém není nedostatek informací, ale nepojmenovaný vnitřní konflikt.

Další rada naservírovaná z okolí v nás navíc může zvyšovat pocit selhání. Většinou už sami velmi dobře víme, že bychom měli jednat jinak. Když znovu slyšíme zkratkovitý návod z úst někoho, ke komu máme vazbu, můžeme snadněji podlehnout dojmu, že náš problém spočívá jen v naší slabé vůli. Tím se zvyšuje tlak, stud a vygenerovaná potřeba ještě více přemýšlet, plánovat, hledat návody a informace nebo se připravovat.

Mnohem víc nám většinou v těchto situacích pomáhá pracovat s konkrétními okolnostmi. Co přesně se děje ve chvíli, kdy se mi starý vzorec znovu spustí? Jakou větu si v tu chvíli říkám? Čeho se obávám? Co potřebuji ochránit? Jaký nejmenší krok skutečně dokážu uskutečnit?

Co umí opravdu dobrý koučovací rozhovor

Kvalitní koučovací rozhovor pomáhá zpřesnit, co se pod odkládáním změny skutečně odehrává. Ke kouči můžeme přijít například s větou „Potřebuji změnit práci.“ nebo „Musím se konečně naučit říkat ne.“, ale za těmito větami většinou bývá celá škála nejrůznějších potřeb, obav a očekávání.

Důležitou částí koučovacího rozhovoru je rozlišit fakta, domněnky, obavy a potřeby. Například: „Nadřízený mi přidělil další úkol.“ To je fakt. „Když ho odmítnu, bude mě považovat za nespolehlivou.“ To je domněnka. „Mohu přijít o své postavení nebo dobrý vztah.“ To je obava. „Potřebuji chránit svůj čas a současně zachovat profesionalitu.“ To je potřeba.

Už jen takové rozlišení často pomáhá snížit vnitřní zmatek. Člověk přestane zacházet se všemi svými myšlenkami jako s jistotou a může tak mnohem přesněji uvidět, co se opravdu děje a co si k tomu přidává svými představami.

Koučovací rozhovor také přesně zachycuje rozpory v uvažování. Klient může například mluvit o změně a současně ji každou další větou oslabovat. Může chtít větší svobodu a zároveň požadovat úplnou jistotu ve všech směrech. Nebo například může chtít více času pro sebe a současně odmítat cokoliv z toho, co dělá, pustit. Právě tyto rozpory velmi často ukazují místo, se kterým je vhodné pracovat.

Významnou roli v tomto procesu má i hledání kroku, který odpovídá skutečné připravenosti klienta. Pro člověka, který uvažuje o odchodu z práce, nemusí být jeho prvním krokem výpověď. Může jím být zmapování možností trhu, rozhovor o pracovních podmínkách s nadřízeným, aktualizace životopisu nebo vytvoření si finanční rezervy. Dobrý první krok je takový, který posouvá situaci a zároveň se dá opravdu uskutečnit.

Koučink má hodnotu i v tom, že člověk začne lépe rozpoznávat vlastní způsob přemýšlení. Jaké scénáře si vytváří. Kde zaměňujeme obavu za fakt. Kde se připravujeme tak dlouho, až nám příprava začne nahrazovat skutečné jednání. Kde automaticky používáme starou zkušenost na novou situaci.

Výsledkem nemusí být vždy rychlé rozhodnutí. Často je jím mnohem přesnější porozumění, větší vnitřní soulad a akce, která už přesně odpovídá tomu, co jsme v danou chvíli skutečně připraveni udělat.

Pět otázek pro skutečnou změnu

Když se změna dlouho nedaří, může nám pomoci přestat se ptát jen „proč to pořád nedělám“ a podívat se na situaci mnohem komplexněji.

• Jakou změnu pro sebe už delší dobu považuji za nutnou?
  Co konkrétně se má změnit v mém jednání, rozhodování nebo každodenním fungování?
• Co mi současný stav poskytuje dobrého? Před čím mě chrání?
  Jakou jistotu, ochranu, výhodu nebo známou roli si díky němu zachovávám?
• Čeho se konkrétně obávám, pokud změnu udělám?
  Ztráty vztahu, konfliktu, neúspěchu, hodnocení, finanční nejistoty, odpovědnosti za výsledek?
• Co z této situace mohu skutečně ovlivnit?
  Která část závisí na mně a která už leží mimo můj dosah?
• Jaký krok by už znamenal pohyb vpřed, nejen další přípravu?
  Co mohu udělat konkrétně, v určitém čase a v reálné situaci?

Další kniha, seznam nebo plán mohou být užitečné. Někdy však jen prodlužují přípravu, posilují naše obavy a oddalují chvíli, kdy bude potřeba vstoupit do skutečné situace a konfrontovat se s ní.

Dobrý první krok vůbec nemusí být velký. Potřebuje však, aby byl zcela konkrétní a ověřitelný. Právě v tom, jak dobře je zvolen, se ukazuje, zda se zamýšlená změna posouvá z úvah do jednání.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Jak na (ne)úspěšnou koučovací praxi v roce 2026

Kdy už koučink nemusí stačit

Dlouhodobé odkládání změny nemusí vždy souviset jen se zvykem, vnitřním konfliktem nebo nedostatečně promyšleným krokem. Někdy je člověk vyčerpaný natolik, že nemá kapacitu jednat. Jindy může jít o stav, kdy do jeho situace již vstupuje deprese, úzkostná porucha, trauma, vyhoření, závislost, domácí násilí nebo jiný závažný zdravotní stav.

V takové chvíli je velmi důležité nestupňovat další tlak. Koučink zde nemusí být dostačující formou podpory. Vhodnější v těchto případech může být (podle druhu a závažnosti případu) psychoterapie, lékařská péče, krizová pomoc nebo kombinace více přístupů.

Dobrý kouč umí tuto hranici rozpoznat. Nesnaží se klienta udržet v koučovacím procesu za každou cenu a nepřevádí každý problém na otázku záměru, motivace nebo disciplíny. Všímá si, zda klient dokáže bezpečně pracovat se svým tématem, zda má dost kapacity pro rozhodování a zda situace nevyžaduje jiný typ odborné péče.

Rozlišit běžné odkládání od stavu, který souvisí s hlubší psychickou nebo zdravotní zátěží, patří k profesní odpovědnosti. 

Změna je možná

Když člověk dlouho nedělá něco, o čem je přesvědčený, že by to udělat měl, další tlak jeho problém většinou nevyřeší.

Mnohem užitečnější bývá přesněji pochopit:

• co nám současný stav poskytuje,
• čeho se obáváme,
• jaké vztahy a představy o sobě chráníme
• a jak velký krok v dané chvíli jsme opravdu schopni udělat.

Skutečná změna často nezačíná revoluční akcí „hurá na Bastilu“. Často startuje lepším rozlišením mezi fakty, domněnkami, obavami, potřebami a automatickými reakcemi. Teprve potom lze na základě tohoto pochopení najít krok, který odpovídá naší realitě a má šanci zabydlet se v ní déle než několik dnů.

Právě s tím pracuje kvalitní koučovací rozhovor. Ve výcviku a kurzech AKOR^® učíme několik koučovacích modelů, protože různé situace vyžadují různé způsoby vedení rozhovoru. Mezi ně patří také model LANDSCAPE ze sféry inovativního NLP. Velkou pozornost věnuje přesné specifikaci skutečného záměru, vnitřním konfliktům a volbě takových akčních kroků, které klient dokáže uskutečnit. Díky tomu nezůstává změna jen u obecného cíle nebo dobrého předsevzetí.

Více o dlouhodobém výcviku najdete na stránce Moderní výcvik koučinku AKOR^®. Výcvik je zaměřený na praktický trénink, etický rámec a práci s širokou škálou koučovacích metod včetně inovativního NLP.

Použité zdroje

• Brianna Wiest: Tou horou jste vy, Aurora, 2023
• William R. Miller, Stephen Rollnick: Motivační rozhovory, Scan, 2003
• https://www.akor.cz/zasady-a-konkretni-tipy-jak-pri-koucinku-a-sebekoucinku-spravne-definovat-cil/
• Obrázky výcviku jsou součástí archivu AKOR®, ostatní byly vygenerovány 18. 6. 2026 pomocí nástrojů chatGPT a Canva

Mgr. Markéta Hamrlová, Ph.D.

Má za sebou více než 15 let koučování, více než 25 let lektorské praxe a 10 let externí výuky na vysoké škole. Je akreditovanou profesionální koučkou (Koučink centrum Praha). Certifikace: NLP Diploma s akreditací Active NLP school Devon, NLP Premier Practitioner s akreditací ITANLP, NEW CODE NLP Practitioner s akreditací ITANLP, NLP and NEW CODE NLP Master a NLP Master Practitioner, Hypnoterapy practicioner s akreditací American Board of Hypnotherapy.

Profil na LinkedIn

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.